Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tvorba CELTIC FROST ma minula, rovnako ma nechal chladným aj "reunion" a vydanie "Monotheist" spolu s opätovným rozpadom legendárnej kapely. Rovnako dopadol u mňa aj debut TRIPTYKON, ktorý považujem za dramaturgicky nezvládnutý, napriek jeho výnimočnej atmosfére. Čo sa teda zmenilo s príchodom "Melana Chasmata"?
Nemám veľmi rád hudobné klipy a až na výnimky ich považujem za zbytočné exhibície kapiel, ktoré často dopadajú prinajlepšom amatérsky. Zhliadnutie klipu k "Aurorae" ma však svojou štylizáciou, atmosféru a prezentáciou pohltilo až natoľko, že som si novinku od TRIPTYKON obstaral.
A dobre som urobil, pretože od prvého taktu ide o silný materiál, ktorý v sebe spája naliehavú emotívnosť a skvelé inštrumentálne spracovanie v temnom rámci. Hneď úvodná "Tree of Suffocating Souls" ohromí monumentálnym zvukom, ktorý definuje mrazivú atmosféru, akú Thomas G. Fischer dokázal na svojich dielach vytvárať. Pritom to naozaj evokuje vizuály majstra hororu H. R. Gigera, ktorý mu bol nemalou inšpiráciou. Skladba samotná je bez skulinky prázdneho hudobného priestoru a jej štrukturálna výstavba je dotiahnutá do posledného detailu.
Tento fakt podčiarkuje hneď druhá "Boleskin House" s jemným ženským vokálom ostro kontrastujúcim s pomaly sunúcou sa hradbou depresívnych gitár. Ako celok album plynule a umne osciluje medzi agresívnejším a rýchlejším poňatím predstaveným v "Breathing" až po dominantné spomalené roztekajúce sa atmosférické kúsky ako "Daemon Pact" a "Altar Of Deceit". Opäť spomeniem, že oproti debutu tieto pomalšie kúsky ovplývajú kvalitnejšou kompozíciou, čo je výrazným plus.
Popri slušnej výstavbe musím pochváliť aj inštrumentálnu a zvukovú stránku. Páči sa mi dôraz kladený na krásne skreslený zvuk basgitary, inventívnu rytmiku, hranie sa s efektmi v sólových výstupoch i pestrú vokálnu stránku korešpondujúcu s posolstvom jednotlivých skladieb. Napriek tejto rozmanitosti si album zachováva jednotné inštrumentálne fluidum ideálne stelesnené práve v emotívnej "Aurorae" podčiarknuté uvoľnenejším, no pohlcujúcim záverom "Waiting".
Dlhšia minutáž väčšiny skladieb je účelná a 67 minút ubehne ako voda s ostávajúcim pocitom, že ste za ten čas absolvovali niečo výnimočné. Každý kúsok zapadá presne do výslednej skladačky dýchajúceho temného monumentu napĺňajúc tak dlhodobú umeleckú víziu Thomasa G. Fischera. Veľkým pozitívom je aj to, že sa to obíde bez akýchkoľvek typických žánrových ohraničnení a klišé.
1. Tree of Suffocating Souls
2. Boleskine House
3. Altar of Deceit
4. Breathing
5. Aurorae
6. Demon Pact
7. In the Sleep of Death
8. Black Snow
9. Waiting
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.